A remote and poor remote province, a shack far from civilization, where a girl and a boy do not live on the motifs of a folk song, but everything is transformed into two young men who love each other and the current scourge - covid - is grafted into it. From the point of view of a non-Filipino viewer, everything is quite whiny, dramatized, naive, but all this is normal in a Pinoy production and I take it that way. In my opinion, the most striking story, even if it drags on and is slow (the message can be felt and perhaps for the first time covid with death is incorporated into the relationship of two gay men), the boys are nice, on the other hand, the processing is weaker, very gloomy, by candlelight (perhaps this is the intention, but it bothered me a bit at times), the final half-meter hanging snot is terrible, but in one shot of the shack you can see that there is a road behind it where he is riding his bike, even though it is supposed to be in an abandoned place. The creators somehow forgot about that. Overall, a hair better than the average Pinoy production, thanks to the story.


Vzdálená a chudá zapadlá provincie, chatrč daleko od civilizace, kde na motivy lidové písně nežije dívka s chlapcem, ale vše je přetransformováno do dvou mladých mužů, kteří se milují a do toho je naroubována současná metla - covid. Z pohledu nefilipínského diváka je vše dost ukňučené, zdramatizované, naivní, ale to vše patří v pinoy produkci k normálu a já to tak beru. Dle mě je nejvýraznější příběh, i když se vleče a je pomalý (to poselství je cítit a snad poprvé covid s úmrtím zapracován do vztahu dvou gayů), kluci sympatičtí, naopak zpracování je slabší, hodně ponuré, při svíčkách (možná to je záměr, ale mě to chvilkami trošku vadilo), ten závěrečný visící půlmetrový sopel je hrozný, v jednom záběru na chatrč je ale vidět, že za ní je silnice, kde jezdí na kole, i když má být na opuštěném místě. Na to jaksi tvůrci zapomněli. Celkově o chloupek lepší, než průměr pinoy produkce, díky příběhu.